Inovativní perly 1. dne na státnicích ČVUT FIT očima Profinit

Inovativní perly 1. dne na státnicích ČVUT FIT očima Profinit

Rok se sešel s rokem a já měl v úterý 17. 6. opět tu čest býti přítomen bakalářských státních závěrečných zkoušek na ČVUT FIT. Toto privilegium jsem získal díky faktu, že na fakultě vyučuji předmět s kryptickým označením BI-SI2, aneb Softwarové inženýrství 2.

Ráno v osm třicet jsem už nervózně stepoval před zkouškovou místností v Pražských Dejvicích a matně vzpomínal, jak jsem před skoro již deseti lety v podobnou dobu usedal do lavice, tahal zkouškové otázky a mozek se mi vařil na tisíc stupňů. Tentokrát na mne čekal daleko příjemnější a pohodovější zážitek. Ranní káva a poctivý šunkový chlebíček mi rozproudily krev v žilách a na dveře už klepal první student. Nechci se rozepisovat o znalostech či neznalostech studentů a už vůbec ne o psychickém teroru, kterým státnice pro některé z nich viditelně jsou a vždy budou. Nutno ale podotknout, že pohled z druhé strany mi vždy otevře oči – jen stěží bych dnes někomu uvěřil, že právě na něj si zkoušející zasedli, že zrovna jemu dali „ty kráso tak hrozně těžký votázky“ a jak přísně ho hodnotili – vždyť „až na pár drobností prakticky vše uměl”. Rád bych se ale na chvíli pozastavil nad kvalitou některých bakalářských prací, které jsem měl možnost vidět, a především nad náznaky budoucích trendů, které tyto práce symbolizují.

První bakalářská práce, která mne hned po ránu zaujala, řešila automatizovanou klasifikaci fotografií chodidel pro lékařské diagnostické účely. Nemoc tzv. plochých nohou dnes trápí velké množství lidí (jedná se o nejrůznější poruchy klenby) a diagnostické metody, které lékaři využívají, sází především na expertní odhad založený na zkušenostech. Ty jsou samozřejmě nenahraditelné, nicméně mají celou řadu nedostatků – jedním z nejdůležitějších je neexistence jasné metriky, která by v případě pacienta určila na definované škále míru problému a umožnila by vývoj nemoci sledovat v čase a srovnávat. Autor práce použil inženýrský přístup k řešení tohoto problému a vytvořil software, který analyzuje fotografie chodidel ve speciální podobě a provádí jejich automatizovanou klasifikaci. Musel se poprat s rozpoznáváním obrazu, extrakcí dat a jejich zpracováním. Vyzkoušel celou řadu modelů a technik strojového učení. Nejúspěšnější metodou klasifikace se nakonec staly neuronové sítě s úspěšností atakující hranici 75 %. To už je na bakalářskou práci docela výkon. Vylepšovat se dá samozřejmě leccos – zpracování pootočeného obrazu, hledání lepších modelů, vyšší míra automatizace, lepší uživatelské rozhraní, … Nic to ale nemění na faktu, že autor udělal úžasný kus práce, který bude s velkou pravděpodobností nasazen do praktického využití na lékařské klinice a dále zdokonalován. Do budoucna se tak můžeme těšit, že strojové učení a umělá inteligence budou hrát v lékařské praxi stále větší úlohu a pomohou zrychlit a zpřesnit diagnostické schopnosti nejen v oblasti poruch klenby lidské nohy.

Další vynikající prací byla bakalářka, kterou student realizoval ve spolupráci s univerzitou v Antverpách. Název práce je velmi kryptický – Aplikace OntoUML pro strukturální definice expandéru normalizovaných systémů. Za složitým názvem se však nachází úžasné téma s velkým potenciálem. Teorie normalizovaných systémů se týká tzv. evolvability informačních systémů, tedy jejich udržovatelnosti, rozšiřitelnosti a schopnosti se přizpůsobit budoucím požadavkům. Teorie normalizovaných systémů adresuje jeden z nejvýznamějších IT problémů současnosti – více než 80% finančních prostředků je dnes směřováno na rozvoj a údržbu existujících systémů, navíc tyto náklady jsou často neúměrně vysoké ve srovnání s očekáváním jejich “sponzorů”. Systémy se s každou modifikací stávají složitější a jejich úpravy jsou pracnější a náročnější. Častou bolestí nejen velkých společností jsou pak nedodržení dohodnutých termínů, pracnosti či ceny. A to i přes všechny debaty o agilních metodikách, refaktoringu či test driven developmentu. Teorie normalizovaných systémů zjednodušeně řečeno přichází z definicí výše uvedené evolvability (klíčový atribut systému) a jí odpovídajících formálně definovaných nároků kladených na software. Autoři této teorie připravili mj. nástroj pro vývojáře, ve kterém mohou definovat vznikající software prostřednictvím popisných souborů, tzv. deskriptorů. Tento nástroj, Expandér normalizovaného systému, pak zajišťuje vytvoření funkčního zdrojového kódu. Protože jsou však deskriptory velmi složité a pro vývojáře nesrozumitelné, přišel autor bakalářské práce se zajímavým řešením – využil stále populárnější jazyk OntoUML (formálně profil nejznámějšího a nejrozšířenějšího modelovacího jazyka UML) a navrhnul konverzní proces mezi OntoUML a deskriptory expandéru normalizovaného systému. Tím o obrovský kus přiblížil vývojářské komunitě moderní metody pro modelování architektury informačních systémů. Budoucnost tvorby velkých informačních systémů je plná neznámých, ale máme se rozhodně nač těšit.

V podobném duchu se nesla další výborná práce, ve které se student pro změnu zaměřil na metodiku pro modelování podnikových procesů s názvem DEMO. Metodika vznikla v 80-tých letech minulého století (to zní hrozně) v Holandsku a je založena na axiomatické teorii Enterprise Onthology. Velkou výhodou metodiky DEMO je fakt, že vytvořené modely jsou úplné a je možné je bez dalších dodatečných informací “spustit”. K tomu dnes ovšem chybí potřebná nástrojová podpora. DEMO metodika definuje pět souvisejících modelů podniku, z nichž jeden nese název Action model. A právě na něj se student zaměřil. Cílem jeho práce bylo vymyslet způsob, jak tento model “spouštět” a navrhnout podobu tohoto “spouštěcího” programu (formálně student vytvářel interpret Action modelu). Práce to byla opět velmi zajímavá, pokroková a velmi dobře prakticky využitelná. Problematika modelování podnikových procesů je velmi složitá a používané modelovací jazyky mají celou řadu nedostatků. Jestli je DEMO modelovacím jazykem budoucnosti si netroufnu tvrdit, jsem ale přesvědčen, že student svou prací posunul celou oblast zase o notný kus dopředu. A možná se časem dočkáme i toho, že naše oblíbená BPM platforma od IBM, Oracle, Tibco či jiné společnosti, bude někde hluboko uvnitř sebe využívat principy, které jsou výsledkem této bakalářské práce.

Viděl jsem celou řadu dalších povedených prací, nicméně tyto výše uvedené vynikaly. Doufám, že jejich autoři budou v práci pokračovat a všichni se tak za 2 roky můžeme těšit na jejich nominace do galerie nejlepších ACM SPY, možná i na účast ve finále a kdoví, třeba jsem se právě dnes setkal s novým Billem Gatesem, Jeffem Bezosem nebo Stevem Jobsem. Jedno ale vím určitě – těším se velmi na příští týden, na svůj druhý den bakalářek, práce, které budu mít možnost vidět a studenty, které budu mít tu čest poznat.
 
Tomáš Krátký, Profinit
 
Tomáš Krátký, Director of Products & Services, ProfinitRok se sešel s rokem a já měl v úterý 17. 6. opět tu čest býti přítomen bakalářských státních závěrečných zkoušek na ČVUT FIT. Toto privilegium jsem získal díky faktu, že na fakultě vyučuji předmět s kryptickým označením BI-SI2, aneb Softwarové inženýrství 2.

Ráno v osm třicet jsem už nervózně stepoval před zkouškovou místností v Pražských Dejvicích a matně vzpomínal, jak jsem před skoro již deseti lety v podobnou dobu usedal do lavice, tahal zkouškové otázky a mozek se mi vařil na tisíc stupňů. Tentokrát na mne čekal daleko příjemnější a pohodovější zážitek. Ranní káva a poctivý šunkový chlebíček mi rozproudily krev v žilách a na dveře už klepal první student. Nechci se rozepisovat o znalostech či neznalostech studentů a už vůbec ne o psychickém teroru, kterým státnice pro některé z nich viditelně jsou a vždy budou. Nutno ale podotknout, že pohled z druhé strany mi vždy otevře oči – jen stěží bych dnes někomu uvěřil, že právě na něj si zkoušející zasedli, že zrovna jemu dali „ty kráso tak hrozně těžký votázky“ a jak přísně ho hodnotili – vždyť „až na pár drobností prakticky vše uměl”. Rád bych se ale na chvíli pozastavil nad kvalitou některých bakalářských prací, které jsem měl možnost vidět, a především nad náznaky budoucích trendů, které tyto práce symbolizují.

První bakalářská práce, která mne hned po ránu zaujala, řešila automatizovanou klasifikaci fotografií chodidel pro lékařské diagnostické účely. Nemoc tzv. plochých nohou dnes trápí velké množství lidí (jedná se o nejrůznější poruchy klenby) a diagnostické metody, které lékaři využívají, sází především na expertní odhad založený na zkušenostech. Ty jsou samozřejmě nenahraditelné, nicméně mají celou řadu nedostatků – jedním z nejdůležitějších je neexistence jasné metriky, která by v případě pacienta určila na definované škále míru problému a umožnila by vývoj nemoci sledovat v čase a srovnávat. Autor práce použil inženýrský přístup k řešení tohoto problému a vytvořil software, který analyzuje fotografie chodidel ve speciální podobě a provádí jejich automatizovanou klasifikaci. Musel se poprat s rozpoznáváním obrazu, extrakcí dat a jejich zpracováním. Vyzkoušel celou řadu modelů a technik strojového učení. Nejúspěšnější metodou klasifikace se nakonec staly neuronové sítě s úspěšností atakující hranici 75 %. To už je na bakalářskou práci docela výkon. Vylepšovat se dá samozřejmě leccos – zpracování pootočeného obrazu, hledání lepších modelů, vyšší míra automatizace, lepší uživatelské rozhraní, … Nic to ale nemění na faktu, že autor udělal úžasný kus práce, který bude s velkou pravděpodobností nasazen do praktického využití na lékařské klinice a dále zdokonalován. Do budoucna se tak můžeme těšit, že strojové učení a umělá inteligence budou hrát v lékařské praxi stále větší úlohu a pomohou zrychlit a zpřesnit diagnostické schopnosti nejen v oblasti poruch klenby lidské nohy.

Další vynikající prací byla bakalářka, kterou student realizoval ve spolupráci s univerzitou v Antverpách. Název práce je velmi kryptický – Aplikace OntoUML pro strukturální definice expandéru normalizovaných systémů. Za složitým názvem se však nachází úžasné téma s velkým potenciálem. Teorie normalizovaných systémů se týká tzv. evolvability informačních systémů, tedy jejich udržovatelnosti, rozšiřitelnosti a schopnosti se přizpůsobit budoucím požadavkům. Teorie normalizovaných systémů adresuje jeden z nejvýznamějších IT problémů současnosti – více než 80% finančních prostředků je dnes směřováno na rozvoj a údržbu existujících systémů, navíc tyto náklady jsou často neúměrně vysoké ve srovnání s očekáváním jejich “sponzorů”. Systémy se s každou modifikací stávají složitější a jejich úpravy jsou pracnější a náročnější. Častou bolestí nejen velkých společností jsou pak nedodržení dohodnutých termínů, pracnosti či ceny. A to i přes všechny debaty o agilních metodikách, refaktoringu či test driven developmentu. Teorie normalizovaných systémů zjednodušeně řečeno přichází z definicí výše uvedené evolvability (klíčový atribut systému) a jí odpovídajících formálně definovaných nároků kladených na software. Autoři této teorie připravili mj. nástroj pro vývojáře, ve kterém mohou definovat vznikající software prostřednictvím popisných souborů, tzv. deskriptorů. Tento nástroj, Expandér normalizovaného systému, pak zajišťuje vytvoření funkčního zdrojového kódu. Protože jsou však deskriptory velmi složité a pro vývojáře nesrozumitelné, přišel autor bakalářské práce se zajímavým řešením – využil stále populárnější jazyk OntoUML (formálně profil nejznámějšího a nejrozšířenějšího modelovacího jazyka UML) a navrhnul konverzní proces mezi OntoUML a deskriptory expandéru normalizovaného systému. Tím o obrovský kus přiblížil vývojářské komunitě moderní metody pro modelování architektury informačních systémů. Budoucnost tvorby velkých informačních systémů je plná neznámých, ale máme se rozhodně nač těšit.

V podobném duchu se nesla další výborná práce, ve které se student pro změnu zaměřil na metodiku pro modelování podnikových procesů s názvem DEMO. Metodika vznikla v 80-tých letech minulého století (to zní hrozně) v Holandsku a je založena na axiomatické teorii Enterprise Onthology. Velkou výhodou metodiky DEMO je fakt, že vytvořené modely jsou úplné a je možné je bez dalších dodatečných informací “spustit”. K tomu dnes ovšem chybí potřebná nástrojová podpora. DEMO metodika definuje pět souvisejících modelů podniku, z nichž jeden nese název Action model. A právě na něj se student zaměřil. Cílem jeho práce bylo vymyslet způsob, jak tento model “spouštět” a navrhnout podobu tohoto “spouštěcího” programu (formálně student vytvářel interpret Action modelu). Práce to byla opět velmi zajímavá, pokroková a velmi dobře prakticky využitelná. Problematika modelování podnikových procesů je velmi složitá a používané modelovací jazyky mají celou řadu nedostatků. Jestli je DEMO modelovacím jazykem budoucnosti si netroufnu tvrdit, jsem ale přesvědčen, že student svou prací posunul celou oblast zase o notný kus dopředu. A možná se časem dočkáme i toho, že naše oblíbená BPM platforma od IBM, Oracle, Tibco či jiné společnosti, bude někde hluboko uvnitř sebe využívat principy, které jsou výsledkem této bakalářské práce.

Viděl jsem celou řadu dalších povedených prací, nicméně tyto výše uvedené vynikaly. Doufám, že jejich autoři budou v práci pokračovat a všichni se tak za 2 roky můžeme těšit na jejich nominace do galerie nejlepších ACM SPY, možná i na účast ve finále a kdoví, třeba jsem se právě dnes setkal s novým Billem Gatesem, Jeffem Bezosem nebo Stevem Jobsem. Jedno ale vím určitě – těším se velmi na příští týden, na svůj druhý den bakalářek, práce, které budu mít možnost vidět a studenty, které budu mít tu čest poznat.
 
Tomáš Krátký, Profinit
 
Tomáš Krátký, Director of Products & Services, Profinit